27.10. 2015, foto Jan Pfeiffer.

Performance je akčním zrealizováním známé instalace Michelangela Pistoletta Venus of the Rags (Venuše z hadrů) z roku 1967. Tato instalace pro mě znamená jednak konfrontaci klasického, tradičního (ať už vizuálně, nebo ve smyslu hodnotovém) a nového, nerozlišeného, abstraktního, a jednak kontradikci mezi „vysokým“ a „nízkým“, zde Venuše a hromada odpadu. Avšak nejedná se o odpad ledajaký: jde o oděvy, do nichž se Venuše, v tomto smyslu archetyp marnivé ženy nebo prostě ženy jako takové, mohla zahalit. Co když jde o vyhozenou haute couture z minulé kolekce, která je postavená na roveň toho nejpodřadnějšího? Móda je pro mě v této performance symbolem konzumní posedlosti novostí a stylem života v duchu použít-vyhodit. Žena, která si před zrcadlem zkouší stále nové šaty, aby byla krásná, je od určité chvíle směšná a hloupá. Móda je zde pomíjivost a pozlátko, reklamou živená touha. Stejně, jako je tenká hranice mezi touhou a posedlostí, je tenká také mezi tím, co je a není odpad, co je „hadra“ a co skvělý kousek. V neposlední řadě tato kontextuálnost asociuje také situaci umělce a současného umění samotného, jehož pozice variuje mezi „odpadem“ a „haute couture.“

Za zapůjčení oblečení děkuji Diakonii Broumov.

Performance je akčním zrealizováním známé instalace Michelangela Pistoletta Venus of the Rags (Venuše z hadrů) z roku 1967. Tato instalace pro mě znamená jednak konfrontaci klasického, tradičního (ať už vizuálně, nebo ve smyslu hodnotovém) a nového, nerozlišeného, abstraktního, a jednak kontradikci mezi „vysokým“ a „nízkým“, zde Venuše a hromada odpadu. Avšak nejedná se o odpad ledajaký: jde o oděvy, do nichž se Venuše, v tomto smyslu archetyp marnivé ženy nebo prostě ženy jako takové, mohla zahalit. Co když jde o vyhozenou haute couture z minulé kolekce, která je postavená na roveň toho nejpodřadnějšího? Móda je pro mě v této performance symbolem konzumní posedlosti novostí a stylem života v duchu použít-vyhodit. Žena, která si před zrcadlem zkouší stále nové šaty, aby byla krásná, je od určité chvíle směšná a hloupá. Móda je zde pomíjivost a pozlátko, reklamou živená touha. Stejně, jako je tenká hranice mezi touhou a posedlostí, je tenká také mezi tím, co je a není odpad, co je „hadra“ a co skvělý kousek. V neposlední řadě tato kontextuálnost asociuje také situaci umělce a současného umění samotného, jehož pozice variuje mezi „odpadem“ a „haute couture.“

01.10. 2015 A.K.T. V – Mezinárodní festival performance artu, Dům umění města Brna.
Za zapůjčení oblečení děkuji Diakonii Broumov.

Foto Michaela Dvořáková.

6.9. 2015, s Filipem Turkem, Perla, Vrané nad Vltavou.

Foto archiv Fnaf.

Jistý názor říká, že nahota a performance jsou synonyma. Náš festival rafinovaným způsobem tuto hypotézu potvrdí.

Festival nahých forem je monotématický a multižánrový festival. Jeho obsah je předvídatelný a zároveň nepředstavitelný.

Název prozrazuje pointu každé akce a tudíž nás třeba osvobodí od přílišné fixace na ni. Můžeme se vystydět předem doma a na festivalu si užít všechny další významy, které může nahota v různých souvislostech a interpretacích mít.

http://www.divus.cc/praha/cs/article/b-f-n-a-f-b-festival-nahych-forem-b-extremni-holota-b

Kolektivní výstava v galerii PROJEKTPLUS, nádraží Holešovice, 16. 6. 2015 – 30. 8. 2015 kurátorka: Darina Alster.

„Pozvala jsem 12 umělců, aby zachytili různé vrstvy vědomí v časové jednotce dne, tj 24hodin. Na základě starodávného kosmologického systému planetárních hodin(kdy každá hodina dne i noci má svého planetárního vládce, který určuje její charakter a vliv) jsem každému umělci  přiřadila denní a noční otočný válec, který znamená konkrétní hodinu i konkrétní vrstvu vědomí. Umělec mapuje vlastní vědomé vrstvy ovlivněné časem/stavem konkrétní hodiny, obecnou i osobní atmosférou.Otočné válce v nynějším výstavním prostoru galerie Projektplus dříve sloužily jako jízdní řády vlaků, od teď budou sloužit jako jízdní řád mysli. Divákovi bude nabídnuta procházka vrstvami vědomí v čase. Válce symbolizují hodiny, které ukazují  všech 24 hodin zároveň a neustále v jízdním řádu nitra.

Nádražní hala je prostor vyplněný mimo jiné také  čekáním  na vlak. Při krácení dlouhých chvil má člověk možnost putovat ve svém nitru. Lidské vědomí má mnoho vrstev, jež se odehrávají paralelně, případně v určitých časových úsecích některé vystupují a jiné se neprojevují. Nicméně přítomny jsou pořád všechny jako v balíčku karet. Lidé se mezi těmito vnitřními vrstvami pohybují neohraničeni, jako plynoucí struktury. Hranice vnímání jim dává jejich mozek fungující jako transformátor. Člověk nemá kapacitu, aby vnímal všechny vrstvy naráz, proto se vždy soustředí pouze na některé.“

17.6. 2015, vernisáž výstavy Mapping vědomí při čekání na vlak (galerie PROJEKTPLUS), nádraží Holešovice.

Falešná reklamní kampaň spojená s distribucí vzorku pleťové masky.

Foto performance Robert Carrithers, foto reklama Petr Flíček.

Za poskytnutí popela děkuji Danielu Balabánovi.